Úkol majitelů zněl, nahradit stávající sporák zcela novým topidlem v původním, půdorysu. Bylo vybráno nové kování a kachloví a přirozeně byla kompletně obnovena i vnitřní vyzdívka.
Jak je vidět z fotek původního sporáku, tak třeba kachloví nebylo ve špatném stavu, ale kování už mělo svou životnost za sebou. Každopádně při rozebírání původního topidla se přišlo na to, že ani to kachloví by nešlo zcela beze ztrát opět použít, protože původní kamnář – zhotovitel při vyzdívce hojně používal cementová pojiva a některé kachle nešlo od té vyzdívky a i od sebe navzájem oddělit bez poškození. Při rozebírání v určitých částech bylo dokonce nutné použít i sbíječku.
Tento neduh, kdy je vnitřek topidel lepený cementovými lepidly, je tady v Beskydech dost rozšířený a má jej na svědomí pravděpodobně jedna určitá osoba – kamnář, který tu v minulosti působil. Je to sice metoda výstavby možná, ale rozhodně dělat pak rekonstrukci s původními kachlemi nelze, kachle se poškodí natolik, že je už nelze plnohodnotně využít. Proto při vyzdívce sporáků já používám raději původní a tradiční metodu pojení kachlů pouze jílovo – šamotovou mazaninou a provázání kamnářským drátem. Dodatečnou vnitřní vyzdívku šamotem provádím opět jenom na šamotovo – jílovou mazaninu, to bohatě postačuje a je to rozebíratelné. Jde osvědčenou prapůvodní metodu a takto zhotovená kachlová stavba je schopna vydržet při běžném provozu několik desítek let, ale pochopitelně nic není věčné.
